Produced by Miloslav Izar
Překlad rediguje JAROMÍR HRUBÝ.
Svazek 6.
V PRAZE 1897. Tiskem a nákladem J. Otty,
Dvojník. Petrohradské poema. (Přel. J. Hrubý.)
Nétička Nezvánova. Úryvky ze vzpomínek. (Přel. J. Hrubý.)
Malinký hrdina. Z neznámých memoirů. (Přel. Kl.
Špecingrova-Baušová)
Hlava I.
Bylo bez mála osm hodin z rána, když se titulární rada JakubGoljadkin probral z dlouhého spánku, zívnul, protáhl se aotevřel konečně úplně své oči. Ostatně asi dvě minutyležel nehybně na své posteli, jako člověk ne-zcela ještěpřesvědčený, probudil-li se, či spí-li ještě, bdí-li aje-li skutečnost vše to, co se nyní děje vůkol něho, či jestto pokračování jeho zmotaných snů.
Avšak smysly pana Goljadkina počaly brzy jasněji a zřetelnějivnímati své obvyklé, každodenní dojmy. Jako staří známípohlédly na něho zelenavě špinavé, začazené, uprášenéstěny jeho malinké světničky, jeho prádelník z mahagonovéhodřeva, stolice, obarvené na způsob mahagonu, stůl, obarvený načerveno, turecký divan, potažený voskovaným plátnemčervenavé barvy se zelenými kvítečky a konečně na kvapsvlečené včera šaty a hozené na hromadu na divan.
Posléze šerý podzimní den, kalný a špinavý, tak zlostně a stakou kyselou grimasou nahlédnul k němu skrze matné okno dosvětnice, že pan Goljadkin nijakým způsobem už nemohl vícepochybovati, že se nenachází v nějakém báječném carství,nýbrž v Petrohradě, ve hlavním městě, v Šestilávočnéulici, ve třetím patře jistého velmi velikého, pevného domu,ve svém vlastním příbytku.
Když dospěl k takovému vážnému přesvědčení, pan Goljadkinkřečovitě sevřel oči, jakoby želel nedávného snu a přálsi vrát ho na minutku. Ale za minutu jedním skokem vyšvihnul sez postele, věrojatně proto, že padl konečně na tu ideu, kolemníž se otáčely dosud rozptýlené, v patřičný pořádekještě nepřivedené myšlénky. Vyskočiv z postele, přiběhlihned k nevelkému, okrouhlému zrcádku, stojícímu naprádelníku.
Ačkoliv rozespalá, blikavá a hodně oplešivělá podoba, ježse odrážela v zrcadle, měla tak bezvýznamné vlastnosti, že naprvní pohled neupoutala k sobě ničí výhradné pozornosti,nicméně — jak se zdálo — držitel její zůstal úplněspokojen vším tím, co uviděl v zrcadle.
„Byla by to krásná věc," prohodil pan Goljadkin polohlasem,„byla by to krásná věc, kdyby mně dnes něco scházelo, kdybyse mně přihodilo, na příklad, něco takového, co nemá být,nějaká zbytečná neštovička kdyby mně naskočila, anebo sepřihodilo něco jiného nepříjemného; ostatně dosud by nebylozle; doposud jde všechno dobře."
Velice se potěšiv, že všechno jde dobře, pan Goljadkinpostavil zrcádko na staré místo a sám přes to, že byl bos aměl dosud na sobě ten oblek, ve kterém obyčejně chodívalspat, přistoupil k oknu a s velikým účastenstvím počal očimacosi vyhledávati na dvoře domu, na který vedla okna jehopříbytku. Patrně i to, co vyhledal na dvoře, úplně houspokojilo; tvář jeho zazářila spokojeným úsměvem.
Potom, nakouknuv napřed za přehrádku do komůrky Petrušky,svého sluhy, a přesvědčiv se, že Petruška není doma, pošpičkách přistoupil ke stolu, otevřel v něm jednu zásuvku,hmatal chvilku v nejzazším koutku této zásuvky, a konečněvytáhl pod starými, sežloutlými